Šperky se používaly již v pravěku. Jsou také nejstarším uměleckým projevem člověka. Prvním šperkovým materiálem byly přírodniny, zejména kost, kámen, zuby. Dalším materiálem byla keramika. V průběhu vývoje rozlišujeme množství typů, materiálů a technik výroby šperků. Jedna ze zásadních změn v rozvoji nastala v době bronzové, kde se začaly zpracovávat kovy jako je cín, měď, olovo, zlato, stříbro. Začaly se vyrábět přívěsky, náušnice a prsteny. Šperk začal být také součásti oděvů. Začíná se uplatňovat zlatnictví, výrobky ze skla, zdobené šperky, zdobení kovů, broušení drahokamů, řezby v kosti, a také technika řezu do drahých kamenů, která se nazývá glyptika. Velice brzy potom vznikl pojem specializovaný umělec „šperkař“. Každý šperkař byl v té době „montér", který dával všechny díly šperku dohromady. Šperky představovaly nejvíce rozmanité typy ozdob jako např. náušnice, prsteny, řetízky, náramky, přívěsky, spony na uchycení plášťů, brože atd. V Egyptě měl šperk výjimečné místo. Nejčastěji se pouţívalo zlato, stříbro, drahé kameny, polodrahokamy, kosti, emailové pasty, fajáns, a mušle. Klenoty tvořily bohatou část oblečení. Většina šperků se používala jako amulety, a proto měly motivy symbolického významu, jako například na královských klenotech - hlava supa, gazely a hadí motiv (ureus). Hlavním materiálem šperků bylo zlato v kombinaci s inkrustací barevných past, drahokamů a polodrahokamů. Obvyklí byl červený turmalín, žlutý a červený jaspis a karneol, zelený chrysopras, hnědý sardon, modrý lapis lazuli, alabastr, malachit, ametyst – šperky byly většinou těžké a velmi pestré. Základním šperkem byl wesech, široké límcové okruží, dále náramky, které nosily stejně jako náušnice párově, pro obě ruce stejné a také nákotníky. Zatím co náramky se zdobili muži i ženy nákotníky byly součástí ozdob jen u žen. Výsadním královským šperkem byl pektorál (wedža), známý již ze staré říše, což byl závěsný náprsní šperk s funkcí amuletu, proto mu byla též připisována ochranná moc. Další důležité změny proběhly aţ v 18. století. Tehdy se ve šperku v období rokoka začaly používat náhražky drahých kovů a kamenů. Počátkem 19. století se začala postupně zavádět mechanizovaná výroba, která zapříčinila omezení sortimentu a pokles umělecké hodnoty šperku. V této době se v Jablonci nad Nisou, začala vyrábět proslulá Jablonecká bižuterie, která měla ve světě velký ohlas. V zemích Rakouska byly povinně zavedeny mistrovské značky a došlo k reformě puncovnictví. V druhé polovině 19. století byly zakládány nové odborné školy – na našem území v Turnově, Praze a Jablonci nad Nisou. Secese s sebou přinesla proměnlivější a plastičtější styly, také byl zavržen akademismus a kopírování historických slohů. V první polovině 20. století se začala vytvářet mezinárodní moderna, s význačnými středisky v Rusku, Německu, Holandsku. Velkou oblibu si získaly plasty zejména pro svou cenovou dostupnost a také pro svou tvárnost, odolnost a pestrou barevnost. Po druhé světové válce bylo vše dostupnější daleko více, a proto se rozvinuly nové technologie a materiály, např. elektrolytické pokovování.